Začalo to jednoho sychravého podzimního odpoledne. Ulice se zaplnily zmoklým

tlejícím listím, všude spousta aut, čoud z výfuků, lidé s deštníky a v dlouhých pláštích, ...čas podzimních depresí.  Přišel jsem domů z práce kolem půl čtvrté, v chodbě ze sebe shodil bundu. Boty odkopl pod skříň a schoulil se v křesle poblíž topení... Zase jedno dlouhé odpoledne vyplněné čekáním na další den, kdy se jako robot zvednu, obléknu a bez snídaně, jen s šálkem studeného čaje od večera, vyrazím ještě rozespalý za svitu pouličních lamp do práce. Den za dnem, rok za rokem, celý život... Kolikpak jich asi  ještě vydržím? Nedojde mi jednoho dne síla? Nebudu toho jednou litovat, až se jako důchodce se sípajícím hlasem a kredencem plným prášků na všemožné i nemožné nemoci, zamyslím nad dny, které jsem nečině proseděl doma? Vždyť je to tak snadné, změnit svůj život a začít skutečně žít!

Zvedl jsem se z křesla a došoural ke knihovně plné horolezeckých knih... Trůny bohů, Ze života horolezce, Deset velkých stěn... stovky stránek popsaných osudy lidí, kteří něco dokázali, kteří zřejmě nikdy nelitovali toho, jak se svými životy naložili – prožili je s hrdostí, láskou a s pevnou vůlí a odhodláním splnit své sny a cíle... Vzal jsem si jednu z těch knih a sedl si zpátky do křesla, přikryl se dekou, nohy položil na topení. Náhodně jsem knihu otevřel na stránce 123: „Zatloukám první skoby. Teď je už třeba vynaložit všechno umění , zápolit o každý metr. Na konci spáry přecházím do mělkého kouta... “

Ruce mi ztěžkly, prsty se začaly pomalinku otvírat...

Tak kam to tedy pojedu? Na mapě jsem si zakroužkoval jednotlivé lezecké oblasti, od Frankenjury hezky směrem na jih, jednu za druhou až do nejjižnějšího cípu Španělska. Nemělo cenu nijak zvlášť plánovat. Jel jsem bez stálého lezeckého partnera a tudíž vše záleželo jen na mé chuti a mém okamžitém rozhodnutí. V autě jen spacák a lezecké vybavení, co víc jsem mohl potřebovat?

Ve Frankenjuře jsem se seznámil s borcem z Erfurtu. Jmenoval se Hanes a měl ukrutnou sílu. Dařilo se mu zvládnout cesty kolem 9/9+ na OS, což jsem si já nedokázal představit ani AF... Začali jsme tedy spravedlivě, jednu cestu vybral on, potom zase já něco o stupeň až dva lehčího. Tak to šlo asi 3 týdny, během nichž se mi podařilo dostat až na 8+ OS a 9- RP. Pak přišel čas popojet o kousek dál. Prosvištěl jsem Švýcarskem a zakotvil na pár týdnů ve Francii.

Měsíc boulderovaní ve Fontainebleau mi rozhodně přidal na síle. Lezl jsem tam se spoustou lidí a získal množství cenných zkušeností. Cestou dále na jih se mi podařilo během několika zastávek vylézt 7b+ OS! To už mi připadalo jako zázrak a cítil jsem se skoro jako opravdový sportovní lezec.

V listopadu byl sever Španělska ještě dostatečně teplý a já neodolal návštěvě Siurany, o které jsem toho kdysi hodně četl a slyšel. Strávil jsem zde více než měsíc a za podpory mých španělských kamarádů zvládl na OS jedno lehké, ale přece 7c a po nacvičování na 6. pokus také 8a!!! V době, kdy  jsem začínal s lezením, byl stupeň 8a stupněm elitních lezců! Dostal jsem se tedy, ač s odstupem 10 let, mezi ně...

Poměrně suché a teplé počasí vystřídal začátkem prosince déšť a teploty kolem bodu mrazu a já se proto přesunul dále na jih. Všichni vyprávěli o oblast zvané El Chorro, kde není problémem strávit relativně teplou zimu ve společnosti Čechů, Slováků a dalších teplomilů. A byla to pravda. El Chorro mě přivítalo přátelsky. Sluníčko a vyhřáté skály byly tím, co jsem si v zimních měsících vždy přál. Našel jsem si jeskyni v sektoru Makinodromo, užíval si sluníčka, vařil na ohni a lezl skoro každý den. Výkonnost se mi začala výrazně zvyšovat a sedmý stupeň mi už připadal jako něco úplně normálního, co snad musí vylézt i malé dítě.

Jedno večera, když jsme seděli u ohně a povídali o těch nejlepších. O Mrázkově on sight přelezu 8c, nebo o Huberově vysólovaném 8b+, zmocnil se mě pocit, že i já musím něco takového dokázat. Všechna ta jména slavných lezců a kultovních cest mi učarovala. Chtěl jsem být jedním z těch slavných.  Řeč se právě točila kolem rychlovýstupu na El Capa a dalších šíleností a já přemýšlel o tom, co se ještě nikomu nepodařilo. Seděl jsem a zíral do žhavých uhlíků... hovor kolem mě jsem již téměř nevnímal a cítil, jak z ohně sálala energie... „OS těžkých cest, to už tu bylo.... sólo také... ale co OS sólo? ... Co takhle 8a OS sólo??? Už to někdo zkoušel? ...“ Jako by mě v tu chvíli bůh ukázal novou cestu. Moji vlastní cestu, kterou půjdu já sám a navíc první, v čele všech, kteří se předhánějí v obtížnosti OS a nejtěžším sóle! Já dám první 8a OS sólo!!! Zaklonil jsem hlavu a spatřil divoký rej stínů a světel, jimiž naše vatra osvětlovala střechu Makina. Noc byla velmi jasná a na obloze zářil měsíc téměř v úplňku.


 
foto by© JirkaS


Potichu jsem se zvedl a aniž by si toho kdokoli z kamarádů všiml, vzdálil jsem se od ohně. Z dálky zaznívalo rytmické dunění bubnů a do tváře mi zavanul chladný vzduch. Vydal jsem se směrem vzhůru podél skal. Převis tam byl tak veliký, že ač jsem stál 10 metrů od paty stěny, stále jsem neviděl oblohu. V obrovské klenbě se vlnily dlouhé hadovité krápníky a díry a dutiny vypadaly jako krátery na Měsíci. Nejednou se zvedl vítr a já spatřil ve stěně linii lesknoucích a houpajících se expresek... To je ona, Lourdes! Jedna z 8 áčkových cest v téhle obrovské střeše. Někdo si v ní nechal nacvakané expresky. Jedna, druhá, třetí... snažil jsem se je spočítat, ale poslední z nich mi zmizely na hraně převisu...

Sedl jsem si na kámen u nástupu a obdivně sledoval jak se expresky rytmicky pohupovaly ve větru, jakoby tančily v rytmu bubnů a tlukotu mého srdce. Jako bych se ztratil v čase. Najednou jsem měl na nohou lezečky a u pasu pytlík s magnesiem. Skála byla poměrně teplá, ruce se mi však vůbec nepotily. Nástupový boulder jsem překonal lehce a už v dlaních třímal charakteristické krápníky... stisk, madlo, madlo, patička... Šlo to jako po másle. Minul jsem 1., 2., 3. expresku ... je to vůbec OS, pomyslil jsem si v tu chvíli? Vždyť v tom mám připravené jištění? Může to být něco jako mix OS, PP a sóla? Jak to vůbec nazvat? Cesta byla krásně vytrvalostní, dlouhé přesahy po poměrně dobrých chytech... Než jsem se nadál, před očima se mi objevil vrcholový řetěz!!! Mám to, mám to!!! 8a OS sólo!!! Levačkou jsem se chytil řetězu a zhoupl se do prostoru. Tak tohle je ten pocit po kterém jsem toužil, tohle je ten pocit, kvůli kterému se vyplatí žít! Nejednou se mi otevřela ruka a já začal padat dolů... žaludek se mi sevřel a před očima se zatmělo.
„Žuch!“ Pád zastavil tupý dopad přímo na zadek...
„Co je?“ Začal jsem kolem sebe zběsile mávat rukama...
„Co se děje, kde to sem?“ Vykulený, zpocený a s hrozným suchem v krku jsem se probudil na zemi v rohu mého pokoje, nohy zaháknuté za topení.
„Sakra kde to jsem, co se děje?“
„Panebože, už je ráno! 7:45! Rychle do práce!“

V mžiku jsem se vzpamatoval. Hodil na sebe svetr, kalhoty a vypil studený čaj od večera. „Snad to stihnu...“
Nazul jsem si boty a ve stresu jako obvykle, vyrazil tam, kde to nemam rad, ale stále se tam vracím... do práce...

Na podlaze u topení, otevřená na stránce 123, zůstala ležet jedna z těch knížek o lidech, kteří se nebáli uskutečnit své sny...

A jak je to vlastně s tím nejtěžším OS sólem?

Podařilo se mi nalézt výkon Michaela Reardona: „Hardest Single Pitch Onsight Solo: "Outrage" (5.13a) -  Boney Bluffs“, což je tak kolem 7c+. Podrobnosti můžete nalézt na: http://www.freesoloist.com/

Víte někdo o těžší cestě?

A jak jste na tom vy? Já jsem vylezl nejtěžší OS sólo asi za 6 na písku :o)