V troubě se peklo kuře a dřez byl plný nádobí. Díval se, jak bere do rukou talíře a drhne je houbičkou. Šetřila vodou a kohoutkem otáčela jenom na oplachování. Na sobě seprané triko a vytahané vlněné ponožky. Skoro pořád jí byla zima. Batoh s věcmi už měl připravený, ale ještě měl chvíli čas. Pil čaj a přemýšlel, jestli se takhle pozná láska.

„Kdo všechno jde?”
„Dneska celá parta. Dokonce snad i Lojza s tatíkem.”
„To je dobře.”

Dál už neřekla nic. Byla spokojená, že její muž bude v dobré společnosti. Děti spaly. Věděl, že až odejde, pustí si nějaký seriál, který by ho nebavil.

Na stěně bylo plno. Chvíli si představoval, jak vystupuje z vlaku v Srbsku. Předloni tam vytáhla Pletanovo vzkříšení. Její první cesta venku na ostrém konci lana. Vybral by jí něco jiného, ale líbilo se jí, kolik je tam borháků. Byla roztomilá, mluvila o tom ještě týden.

„Lezení není jenom sport. Je to teologie v praxi. Máš tolik pojetí vertikálního pohybu, kolik má církev denominací.”
„Jo a lid, co provozujou drytool, jsou něco jako Jehovisti. Sami se sebou spokojený a většinou okolí nepochopený.”

Martin si dělal doktorát ze sociologie. Lézt začal před půl rokem, místo rozcvičování chodil na kofolu a neměl facebook. Rád si s ním povídal u piva. Martin svůj pohyb analyzoval a většinou se rozhodl, že následující krok nezvládne, ještě před tím, než ho zkusil. Díky tomu se nezlepšoval tak rychle, jak by mohl, ale bylo mu to fuk. Ten večer byli spolu ve dvojici.

Lezení na překližce bral jako trénink a jako dialog se stavěčem. Co člověk, to jiná inspirace, rukopis a možná i druh humoru. Co cesta, to jiná myšleka. Někdy tuctová, sem tam geniální, ale i zavrženíhodná. Měl to rád. Občas se bavil tím, že v duchu vymýšlel kroky, jaké by stavěl, kdyby měl tu možnost.
Skály byly jinde. Struktury na stěně vnímal jako hru a otisk lidské představivosti. Skály jako odraz přírodních sil, neuvěřitelných tlaků horotvorných procesů a zároveň vytrvalého jemného působení větru a vody. Lezení tam šlo víc do hloubky a bohatě mu stačily dvě cesty za den. Na umělce jich potřeboval deset ze dvě hodiny.

„Co ta modrá?”
„Jo to je pěkný, lez jsem jí minule, to si dej. Myslim, že je to i lehčí, než tady píšou...”

Navázal se a rukama sevřel první chyty. Pravou nohu položil na poměrně vysoko umístěný stup. Ohlédl se a očima přejel lano založené v Martinově kýblu. Sám ho tam minule, po deseti letech lezení, strčil opačně. Prostě se zapovídal.

„Tak co dál?”
„Asi zkusim tu žlutou, konečně je tam volno. Dal jsem si teď předsevzetí, že v rámci tréninku zkusim každý lezení nějakou cestu, která se mi od pohledu nelíbí, vim, že mi nepude, ale podle čísla na ní mam.”
„Jasný, rovnou řekni, že převis.”
„Se nesměj vole, ty to zkusíš taky. Když to dáš aspoň do půlky, koupim ti pivo.”

Bylo deset. Hádal, jestli už šla spát a nebo si pustila ještě jeden díl a čeká na něj. Ráno pak bude unavená, ale bude mu tvrdit, že to prostě bylo strašně napínavé a nemohla si pomoct. Zeptá se, jestli si dá kafe. On se obleče a dojde na roh do pekárny pro rohlíky.

Smotal lano a šli na bar. Na začátku se vždycky rozdělili na dvojice nebo trojice a pak se dvě hodiny míjeli, občas prohodili pár slov, maximálně se vystřídali v nějaké cestě. Teď si konečně mohli všechno říct. Objednal si dvanáctku a posadil se ke stolu.

„Mam dojem, že spousta lidí začné lézt, aby zažili něco opravdovýho. Jako strach a sebezapření, rozumíš.”
„Jako, že se lidi normálně ničeho nebojí a nemusej se v ničem kousnout, jo?”
„Právě, koupí si jogurt bez éček, zaplatěj pojistku a jediný vzrušení je pak potká, když se v sobotu u Ikey snažej najít místo na parkování.”

Čekal na tramvaj a přemýšlel, jestli bude mít zítra čas složit tu novou skříň.