Plac pod Ostrovskou stěnou. Různě zde postávají lezci, sluneční paprsky pronikají skrze větvoví, pohoda. K výstupu se právě připravuje Kočičák, jeho žena Miláček a k mladé břízce je na provaze připoutáno jejich dítě Pupíček. Kočičák svléká tričko a Miláček s obdivem pozoruje jeho urostlou postavu. Kočičák přistupuje k Miláčkovi a vzájemně se objímají. Následuje dlouhý polibek

Kočičák: Miláčku, ještě to vydrž, jen co přemlasknu tu cestu, tak tě pomiluju.
Miláček: Už dělej broučku, dlouho to nevydržím.

Kočičák přistupuje ke skále, několika cviky protáhne tělo, naváže se, obuje lezečky, namaglajzuje ruce, krátce pohledne na cestu, rázně k ní přistoupí …

Kočičák: Miláčku jdu.
Miláček: Koťátko běž, jistím.

Pupíček mlátí pajdulákem o pařez.

Pupíček: Bééééé, bééééééééééé, bééééééé, ….
Miláček: Pupíčku nebreč. Podívej jak taťulda vzlíná.
Pupíček: Bééééééééééééééééé ….

Zatím Kočičák rázně stoupá stěnou. Trochu nervozity, dlouhý nátah, cvak – expreska visí v kruhu, cvak – a lano visí v expresce. Kočičák se zklidní.

Kočičák (pro sebe): Dnes mně to ale jde.
Kočičák: Miláčku, ztiš Pupíčka.
Miláček: Pupíčku, heleď tamhle je taťulda, udělej pápá.
Pupíček: Béé, vhrrrhhhh, béééééééééééééé, ….

Kočičák oklepává v dobrém chytu, maglajzuje střídavě obě ruce, a

Kočičák: Miláčku pozor, teď to bude nářez.
Miláček: Broučku neboj, držím pevně.
Kočičák: Jdu … Miláčku povol …
Miláček: Dyť povoluju Kocourku.

Kočičák se vrací do původní pozice, oklepává …

Pupíček: Bééééééé, bé, fň, fň, …
Miláček: Pupíčku nebreč nebo dostaneš přes prdelku.
Kočičák: Miláčku, dávej pozor, nebav s tím Pupíkem.
Miláček: Dyť dávám pozor, neboj …

Kočičák opakuje pokus.

Kočičák: Ksakru dávej pozor a povoluj.
Miláček: Dyť máš povoleno.
Kočičák: Je to těžký, musíš rychle povolit.

Kočičák se chytá expresky, sedá si do kruhu. Uklidňuje se.

Kočičák: Miláčku, musíš dávat bacha. Musím to rychle tak nějak technicky vyřešit. A zklidni Pupíka – kdo má ten řev poslouchat.

Miláček povoluje lano, dává Pupíčkovi do špinavých rukou flák čokolády. Pupíček se uklidňuje. Rozmazává si slzičky, teď již prachem s čokoládou.

Kočičák: Miláčku jdu, teď povoluj rychle…
Kočičák: Povol ksakru. Povol.
Miláček: Dyť máš povoleno, aspoň metr.
Kočičák: Ty krávo blbá – povol.
Miláček: Máš povoleno … jo vycvakni si tu sedačku …
Kočičák: Já se na to vyseru. Ten harant tak řve jako debil. Z toho, abych zblbnul.
Miláček (pro sebe): Ty kreténe, hovno umíš a ještě se do toho sereš …
Kočičák: Říkala jsi něco !!!
Miláček: Ale nic.
Kočičák: Já se na to fakt vyseru. Káčo pitomá…
Miláček: Tohle nemám zapotřebí blbče …

Miláček ruší jištění a Kočičáka si již nevšímá, věnuje se Pupíčkovi. Kočičák se vztekle odvazuje z lana, protahuje ho skrz  kruh a připravuje slanění.

Miláček (dodá polohlasně):  Hovado jedno. To jeho „pomilování“ stojí za větší hovno, než to jeho svíjení se na skalách.

Kočičák vztekle slaňuje, stahuje lano hází věci do batohu a odchází na Pekárnu.

Večer pak poznáváme rozmazanou postavu, sedící nad nepočítaným půllitrem zvětralého piva a smutně zírajícího skrze kouř.

Zkrátka každý den nebývá posvícení.